Moje hlavní myšlenka byla dostat Endorphin Republic mezi lidi, mezi závodníky. Ukázat, že v Endorphinu máme hned několik expertů, kteří svou práci točí kolem své vášně. Team Endorphin Republic se skládá zejména ze zaměstnanců, ale přidávají se k nám i další fanoušci a ambasadoři. Všechny nás spojuje hlavně naše láska ke kolu – ať už to je silnice, gravel nebo MTB. 

Letošek beru trochu jako startovací. Nyní chceme být hlavně vidět a jezdit tak, abychom stáli na bedně. Je super slyšet, když při vyhlášení zazní naše "Endorphin Republic". Hlavně díky Nikol Flašarové a Romanovi Šťastnému se nám to daří. A to nejen v ČR. V příštím roce bych rád Team posunul dál a třeba ho rozšířil i za hranice Endorphinu a pozval k účasti i ostatní.

To bohužel ne, nebo alespoň ne všichni najednou. Vzhledem k tomu, že jsme z různých prodejen, z různých koutů ČR, tak je to mimo naše možnosti. Ale třeba kluci z hradecké prodejny spolu trénují velmi často. Rád bych ale podnikl společné soustředění, nejlépe na mé oblíbené Mallorce.

Tam, tuším, už nyní jezdíš se svou týmovou parťačkou a životní partnerkou Nikol Flašarovou. Jak vám to spolu jezdí?

Během klasického týdne moc tréninků spolu nenajezdíme. Oba máme jinou pracovní dobu, a tak se moc často nesejdeme. Nicméně poslední tři roky objíždíme dvě soustředění právě v teple, kde spolu trávíme několik hodin v sedle. Během roku často vyrážíme na horské kolo. To najíždíme trasy závodů nebo trénujeme techniku.  

To je otázka na tělo! (smích) Nikol obětuje tréninku neskutečné množství času. Já mám poloviční roční nájezd kilometrů, a to se někde musí projevit. Naštěstí tu jsou ale sjezdy, jedině tam si zatím držím vedení. (smích) Ale dost často mi Niki dýchá na krk.

Popravdě mě moc nebaví honit se dvě hodiny ve vysoké intenzitě. Neříkám, že takové závody nejezdím, ale radši mám pořádné výzvy. Bude to i tím že nejsem zrovna rychlík, ani nejsem klasický prototyp cyklisty. Ale když si dobře nastavím hlavu, dokážu jet dlouho. Dlouhé roky mě bavily 24 hodinové závody, ze kterých mám i své největší úspěchy. Tam jde především o to ujet co nejvíce kilometrů za 24 hodin. Začalo to nevinně. Cíl byl v závodě ujet 200 km, poté 300 a nakonec padla i hranice 400 km.

Ano. Bikepacking trvá ještě déle než 24 hodin, většinou je to závod na několik dní. Baví mě na tom, že u toho závodíš hlavně sám se sebou, se svojí hlavou. Vše si na kole vezu, bez jakéhokoliv supportu na trati. Musím si tak vystačit s tím, co mám u sebe, nebo co si dokážu podél trati sehnat. Je to fakt dobrodružství, člověk spí venku, projede velký kus země a může se kochat okolím ze sedla kola.

Asi nemám úplnou závislost, ale je to rozhodně velká součást mého života. V Endorphin Republic mám na starost servisní oddělení v našich prodejnách, takže kola řeším od rána do večera. Proto je trochu zvláštní, že kolo je pro mě současně zdrojem odpočinku. Na kole totiž umím vypnout a nepřemýšlet nad ničím. A to je občas potřeba.

Jednoznačně sport a cestování. Kolo u mě hraje jasný prim, ale nebojím se jakéhokoliv pohybu. Snad až na běh. (smích)

Poslední dvě zimy jsem si oblíbil skialp. Je to skvělý doplněk ke kolu. Kloubit práci a sport je občas výzva. V týdnu vyrážím na kolo často za tmy se světlem. Ale na druhou stranu v Endorphinu žijeme všichni sportem, takže mi tu vychází vstříc. Když chceme jet na soustředění, tak prostě jedeme.