Kariéru vrcholového sportu jsem ukončila v březnu 2017 a od té doby se věnuji sportu opravdu velmi rekreačně, takže to jde (úsměv). Byla jsem životem a rytmem vrcholového sportu naopak tak přesycená a vyčerpaná, že jsem ze dne na den na několik měsíců se sportováním přestala úplně. Záhy na to jsem otěhotněla, tedy i veškeré aktivity jsem tomuto krásnému období přizpůsobovala. Přiznám se, že k pravidelnému sportování jsem se nevrátila dodnes. Prioritami je péče o rodinu a práce, ale když to jen trochu jde, nazuju tenisky a vyběhnu do okolních lesů, vyrazím s dcerou Emou na chvilku na kolo nebo jdeme ven na procházku. V době, kdy jsem měla Emu v nosítku, nebo teď při delších výšlapech v krosně, se to, myslím, může počítat za plnohodnotný trénink!

Ano, priority jsou už opravdu zcela odlišné, než byly třeba před pěti nebo deseti lety. Jsem velmi vděčná za všechnu podporu, hojnost, radost a lásku, které se mi dostává. A šťastná jsem pokaždé, když si uvědomím, jaké mám štěstí, že mám tak úžasného manžela a dceru.

Možná bych to formulovala trochu jinak. Tedy nikoliv, že „jsem naučená tlumit své emoce“, ale bohužel mám někde hluboce zakořeněné, že své emoce nemohu projevit naplno. Možná to ovlivnilo nějaké období v dětství, kdy jsem se uzavřela sama do sebe. Myslím si, že je to takový můj celoživotní úkol – naučit se emoce projevovat – a průběžně na tom pracuji. Vrcholový i rekreační sport je v každém případě skvělou příležitostí se napojit na své „já“ a prožít zážitky a emoce s ním spojené bez zábran a v plném rozsahu. Sport nám umožňuje procítit naplno vše co, v daný okamžik přichází, co cítíme.

Moje láska je sport a pohyb obecně. V podstatě jakýkoliv. Ráda zkouším nové věci a už během své sportovní kariéry jsem toho vyzkoušela hodně. Sporty, které mají blízko k přírodě, jsou má skutečná srdcovka. Poslední dobou mě opravdu baví kolo!

Paralelu vidím v napojení skrze pohyb a koncentraci na sebe a na přítomný okamžik. A v tom skvělém pocitu, kdy se vám podaří jakoby „srůst“ s kolem či s lyžemi v jeden celek a vnímáte tu energii, která vás žene kupředu. Jinak na lyžích mě vždy bavilo prostředí a příroda, ve které jsme se denně pohybovali. Výjimečnost tohoto sportu spočívá v tom, že lyžař se pohybuje ve třech různých rovinách – vertikální, horizontální a kolem své vlastní osy. Do toho se pohybuje na neustále se měnící podložce, ať už co se týče povrchu i profilu a musí neustále pracovat s odstředivou silou. V tomto je lyžování extrémně náročné, ale pokud to zvládnete, zažijete pocit krásné ladnosti a plynutí.

Už dávno ne. Toho jsem si opravdu dosyta užila v uplynulých dvaceti letech. Odložila jsem i sporttester a opravdu sportuji jen „na pocit“. Je ale pravda, že díky zkušenostem, které mám, dokážu velmi dobře odhadnout to správné tempo a tréninkové dávky.

V současné době, kdy se již sportu věnuji opravdu rekreačně a mám ho i jako relaxaci, rozhodně ano. V době, kdy jsem se mu věnovala na vrcholové úrovni, tomu bylo jinak. Tréninkové dávky jsou většinou tak vysoké a náročné, že o vyplavování „hormonů štěstí“, tedy endorfinů, nemůže být ani řeč. Každopádně vám to pak vynahradí pozitivní emoce, které zažíváte při pocitech z podařených závodů nebo dobře odvedené práce.

Zabýváme se celostní terapií a sportem. Tedy komplexním přístupem k lidskému zdraví. Učíme naše klienty, že „být zdravý“ neznamená pouze žít bez bolesti. Že zdraví je také o tom mít chuť k jídlu, snadno usínat a probouzet se, mít dobrou paměť, dobrou náladu nebo dělat věci s radostí. Heslem kliniky je „neboj se nadechnout“. Hodnota vo2max, která se měří při zátěžových testech, je totiž ukazatel maximálního využití kyslíku naším organismem. Tedy i vo2max má spojitost s dechem a kyslíkem. Navíc dech a dýchání je naprosto zásadní pro naše zdraví. Většina z nás nesprávně dýchá, ať už na úrovni fyzické – používá k dýchání nesprávné svaly, nebo na úrovni psychické – dech zadržuje z důvodu různých strachů, nervozity nebo minulých traumat. Tedy i zde je vidět, že je zapotřebí přistupovat k našemu tělu komplexně a dech je opravdu alfou omegou většiny našich obtíží.

Osobně si myslím, že věci nelze dělat víc jak na 100 %, nebo alespoň ne dlouhodobě. Pokud do něčeho dáváme více jak 100%, velmi brzy se vyčerpáme nebo si tělo najde nějaký jiný způsob jak nás zpomalit nebo zastavit. Já věci umím dělat buď naplno, nebo vůbec. Buď do něčeho jdu a dělám to s plným nasazením, nebo do toho nejdu. Nic mezi tím. V současné době se tak na sto procent věnuji rodině a práci.