Orienťák mi otevřel dveře do světa, který jsem díky němu částečně procestoval. Našel jsem si spoustu celoživotních kamarádů z jiných států a poznal různé kultury. Rok jsem žil v Norsku a půl roku ve Švédsku, kde jsem aktivně závodil.

Severský terén je hodně jiný. Jediná místa, kde by se dalo mluvit o nějaké podobnosti, jsou bažinaté horské oblasti, jenže ty u nás v Česku jsou velmi často chráněnou krajinou oblastí nebo národním parkem, takže si tam moc často nezaběháme. Ve Skandinávii je hodně odlišná terénní podložka, většinou značně bažinatá s množstvím malých kopečků a různých kluzkých lišejníků. Viditelnost je v severském lese povětšinou snížená. Navigace je úplně jiná, mnohem více se opírá o práci s buzolou. Sever mě toho naučil opravdu hodně. Bez zkušeností ze Skandinávie se vrcholový orienťák prostě neobejde.

Ano, čím drsnější a náročnější je terén, tím je to zajímavější a zábavnější! (smích)

Mám to spíš naopak. Nebaví mě běhat v příliš známém prostředí. Vyrostl jsem v brněnských lesích a místní trasy mám už oběhané snad ze všech stran. Navíc je tam na můj vkus malá orientační náročnost a moc ostružin.

Snažím se svému vnitřnímu hlasu naslouchat. Obzvlášť v případě, kdy vyhodnocuji, zda jsem připravený na těžký trénink. S motivací jsem zatím problém nikdy neměl. Spíš mě v minulosti trápila přemotivovanost. Pár let po skončení závodů v juniorských kategoriích mi nějakou dobu trvalo si uvědomit, že nemůžu začít hned vyhrávat i v mužích. Když se mi ale na trénink fakt nechce, představím si jednoho ze svých vzorů a uvědomím si, že on by se na trénink určitě nevykašlal, a jdu na to.

Je jich víc. Zprvu to byli starší kluci v dorosteneckých kategoriích, kteří běhali velmi dobře a vyrovnaně. Postupně jsem se ale o svět orientačního běhu začal zajímat hlouběji. S tím se i mými vzory nově stali čeští reprezentanti a světové esa.

Naprosto nezbytné jsou kvalitní boty. Jelikož běhám na dráze, asfaltu, trailech a v lese, škála mých bot je velmi široká. Mám přes 30 párů. A na orientační běh ještě bezpodmínečně potřebuji buzolu.

Při závodě se snažím myslet jen na to, kam mám běžet, a na nic jiného se nesoustředím. Maximálně ještě na to, abych dobře dýchal. Při rychlém či náročném tréninku sleduji různé ukazatele, abych to odtrénoval správně. Měřím si tep, waty a rychlost. Když jdu ale jen klusat nebo trénuju vytrvalost, hlavu vypnu a vnímám všechny vjemy kolem sebe - zvuky, vůně, vítr, les.

Pokaždé když zvládnu těžký trénink, zalije mě pocit blaženosti. Je to pocit, na kterým se člověk stane rychle závislým. Ještě výraznější to je, když jsem spokojený se svým výkonem po závodě. Asi největší nával endorfinů jsem zažil v roce 2014 na Mistrovství světa v Itálii, kdy se mi ještě jako "mlaďákovi" podařilo zaběhnout 12. místo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mé sny o světovém vítězství nejsou nereálné. To se vyplnilo na Světovém poháru v roce 2018.

Všechno je to o nových zkušenostech a o tom, kolik jste schopni toho do sebe nasát, když se naskytne příležitost zaběhat si v neznámém terénu. Jakmile absorbujete určitou škálu různých terénů, vaše schopnost ustát další neznámý terén se výrazně zvýší. Určitým způsobem se to dá nahradit i zkušeným trenérem, který vám poradí, jakou taktiku kde použít. Ale ne každý to takhle z druhé ruky dokáže pochytit.

Ano, snažím se o to. Myslím, že díky tomu lépe zvládám krizové situace i v osobním životě. Pokora, úcta k soupeřům i přátelům a fair play. To je, co si ze sportu odnáším s sebou, ať už jdu kamkoliv.