Frischknecht: SCOTT a SRAM si u nás všechno vyzkoušejí

„Frischi“ patří k opravdovým legendám horských kol. Ať už jako závodník nebo ten, kdo je pomáhá vyvíjet. Spolupracoval s Tomem Ritcheyem, na horských kolech vyhrál všechno co mohl, včetně stříbrné medaile na olympiádě v Atlantě 1996. Dnes je šéfem SCOTT SRAM MTB Racing teamu, kde má velkou hvězdu Švýcara Nina Schurtera.

Na výsluní se držel neuvěřitelně dlouho, od roku 1988, kdy vyhrál MS juniorů v cyklokrosu až do roku 2005, kdy získal titul mistra světa v maratonu horských kol v Norsku. Proslul i bojem za čistou cyklistiku bez dopingu a programem „fit for life“. My jsme si s tímhle 52letým sympaťákem povídali při nedávném světovém poháru v Novém Městě o olympiádě v Atlantě, o technologiích i o výjimečném vztahu, který má s Ninem Schurterem.

Thomasi, jak to bylo s tím stříbrem v Atlantě. Proslýchá se, že to byl příběh na povídku?

Je to tak, opravdu. V Atlantě 1996 jsem jeden den vyjel stříbro v závodě horských kol a druhý den jsem nastoupil do silničního závodu a dojel ho v balíku, což nebylo vůbec špatné.

Jak ses vůbec na ten silniční závod dostal?

Od začátku jsem ho chtěl jet, byl to prostě olympijský silniční závod, velká věc. Ale šéfové výpravy se báli, chtěli, abych se připravil výhradně na horská kola. Když jsem pak dojel stříbrný, sešla se i trochu náhoda. Zaprvé švýcarský kolega Tommy Rominger se na poslední chvíli rozhodl, že se soustředí na časovku. A tak mi šéfové závod nakonec povolili.

Měl jsi nějaké problémy s materiálem?

To teda. Musel jsem jet na mém cyklokrosovém kole, protože jsem se sebou závodní silničku nepřivezl. Takže mi na poslední chvíli jen přezuli galusky a k tomu jsem si musel půjčit závodní tretry. Když to mechanik dal v noci všechno dohromady, tak jsem se šel ještě o půlnoci projet, abych měl jistotu, že vše funguje.

A pak jsi najednou stál druhý den na startu, jaké to bylo?

Splnil se mi sen. Horská kola byla skvělá, ale silniční cyklistika je prostě královnou. Kolem mne byly na startu samé velké hvězdy. Pamatuji si, jak přede mnou stál slavný jezdec Miguel Indurain. Najednou se otočil, podíval se na mne, na to cyklokrosové kolo s cantilever brzdami a nevěřícně zakroutil hlavou. Můj švýcarský kolega to zkusil zachránit a tak řekl: Migueli, to je Thomas Frischknecht, včera vyhrál stříbro na horských kolech. Indurain mi podal ruku a řekl: Congratulacion! Nikdo si neumí představit, jak mi tehdy bylo.

Horská kola se od doby, kdy jsi závodil, hodně změnila, že?

Velmi, víc než kola silniční. A to je na tom našem sportu krásné. Jsme vlastně na čele cyklistických inovací, které pak přebírají ostatní, včetně silniční cyklistiky. Na jedné straně jsme pořád jaksi ve stínu Tour de France a dalších velkých silničních závodů, ale na běžném trhu dnes kralují horská kola. A mnohé z toho, co se vylepší v horských kolech, se později dostane i do silničního profi pelotonu. Například kotoučové brzdy, teleskopické sedlovky atd.

Byl jsi i u vývoje horských kol a vlastně jsi dodnes…

Měl jsem štěstí, že jsem měl vždy blízko k lidem, kteří se podíleli na vývoji celého cykloprůmyslu, a byli otevření inovacím. Začalo to s Tomem Ritcheyem, s nímž jsem se dříve poznal, a pak jsme začali spolupracovat. Byla to obrovská škola. A pokračovalo to pak s lidmi kolem Scottu. Princip byl v tom, že jsme se snažili stále zlepšovat různé věci, i když jsme věděli, že jsou už perfektní.

Dnes na vývoji spolupracuješ s Ninem Schurterem?

Ano, celé se to promítá i do týmu Scott, kde spolupracuji s Ninem. On je opravdovým darem pro rozvoj technologií. Objede s novinkou jedno kolo a pak ihned přesně popíše, co bylo dobré a co ne. Má obrovský cit pro to, jak věci fungují. A proto s námi dnes spolupracují velcí hráči v cyklistickém průmyslu jako SCOTT nebo SRAM. U nás si mohou všechny novinky vyzkoušet a dostanou ihned seriózní zpětnou vazbu. Je to nekonečný proces inovování.

Říkali jsme, jak se horská kola změnila. Budou se měnit dál?

Už dnes vím, že naše špičkové kolo za pět let bude vpadat jinak než teď. Bude mít mnohem víc elektroniky.

Pamatuješ si, jak jste se s Ninem poznali?

Pamatuji, jak mne poprvé zaujal. Bylo mu 17, jeli jsme na soustředění talentů v mých oblíbených trailech v Toskánsku, v Massa Vecchii. Do té doby mi tam v těch trailech nikdo nestačil, ani dobří profíci. Pak jsem tam vyrazil i s tím mladíkem a na prvním sjezdu koukám, že je pořád za mnou. V dalším sjezdu jsem přitlačil, ale pořád byl za mnou. Nemohl jsem ho setřást. Velmi mne tehdy zaujal. Moc nemluvil, byl stydlivý, neotrkaný, hubený kluk. Ale jezdil od začátku dobře a měl výbornou techniku.

Jaký vlastně Nino je?

Na začátku byl trochu sobecký, zaměřený sám na sebe. Ale hodně se změnil. Myslím, že se dostal do fáze, kdy už je jakoby nad svou kariérou. Dřív, když vyhrál jeden závod, už chtěl hned vyhrát ten druhý. Byl až nezdravě hladový.

Ani během covidu to nebylo ono. Nebavilo ho to bez diváků. On je potřebuje ke svému představení, potřebuje na sebe mít pozitivní tlak, aby ze sebe vymáčkl to nejlepší. Čím větší, významnější závod, víc diváků kolem trati, čím větší tlak, tím je lepší.

Dnes je Nino na sebe hrdý, co všechno dokázal. Je velké potěšení s ním pracovat. I pro mne je to teď míň stresující, než dřív. Stal se z něho zároveň opravdový, přirozený lídr týmu, který se zajímá i o ostatní. Dříve tým pro něho znamenal hlavně „já“.

Založte si Endorphin pas a získejte přístup ke slevám, odměnám a výjimečným službám.